Podvodník se představil: Jmenuji se Karel a potřebuji inzulín…

Napsal: Pavel Cody Ungr | Kategorie: Nezařazené
27. března 2011 000 15:00

Jsou příběhy, které je třeba zveřejnit. O kterých je třeba mluvit a které je řeba šířit. Toto je jeden z nich.

Cestou z práce, zabraná do myšlenek typu „Co si dáme k večeři?“ jsem vyslechla část telefonátu mladého muže, který šel asi krok, dva přede mnou. Zněl zhruba takto:

„… neboj mami, byl jsem u doktora. Jo, změřil mi cukr a napsal mi prášky. Neboj se, já to nějak zvládnu… jo, já se ti ozvu…“

Hovor, kterému bych nepříkládala pražádnou důležitost. Na křižovatce navíc onen člověk pokračoval rovně, kdežto já jsem zabočila vpravo. Asi po deseti metrech mě ale doběhl. „Dobrý den,“ pravil, „nevíte náhodou, kde je tady nějaká zastavárna?“ O provozovnách tohoto typu moc přehled nemám, takže má odpověď byla záporná. Vypadal opravdu nešťastně, možná i zoufale, a protože patrně vytušil můj zájem (budu s tím altruismem asi něco muset dělat), tak pokračoval. „Víte, já jsem z Čelákovic a byl jsem tady u doktora. Vzal mi krev, předepsal mi inzulín a napsal mi lékárny, kde si ho mám vyzvednout,“ a strkal mi pod nos papír se dvěma lékárnami (U sv. Ludmily na Nám. Míru a pak nějaká v Dejvicích). Chtěla jsem ho navigovat na ke Sv. Ludmile, protože jsme byli nedaleko, ale on mě zarazil a pokračoval. „Já už jsem tam byl, jenže oni ho mají za 1180 Kč a já mám u sebe jen 1000 Kč. Potřeboval bych někde zastavit notebook, abych si ho mohl pak zase vyzvednout. Ono se vám to bude zdát nepravděpodobné, ale já parkuju na Flóře a ještě jsem ke všemu ztratil klíče od auta. Brácha mi je za tři hodiny přiveze, ale mezi tím mi zavřou v lékárně. A já ten inzulín potřebuju.“ Nechápu, že mi nedošlo, že Sv. Ludmila je pohotovostní, tudíž mu v ní rozhodně nezavřou. Nabízela jsem mu, že mu ukážu restauraci, kde je free wi-fi připojení, když má ten notebook, aby si mohl tedy nějakou tu zastavárnu vyhledat. Prý to už ale zkoušel. Neustále opakoval, jak jsem neskutečně hodná a dobrotivá, a že by mě nejraději dal pusu. Chtěla jsem se s ním rozloučit, protože jsem neviděla možnost, jak mu se zastavárnou pomoct, ale chyceného úlovku se rozhodně nehodlal tak snadno vzdát. A tak se mě opatrně a přeslušně zeptal, jestli bych mu těch 180 Kč nepůjčila já. Hromádka neštěstí v ten okamžik proti němu byla veselá kopa. Jsem na své peníze poměrně opatrná, ale souhlasila jsem za podmínek, že mi tedy nechá do zástavy ten notebook a jak přijede bratr, že se staví k nám s penězi. K domu jsem to měla opravdu už kousíček, chtěla jsem mu ještě napsat adresu, aby „chudák z venkova“, jak se sám označil, v té veliké Praze nezabloudil. Vytáhla jsem tedy peněženku a povídám: „Tak mi dáte ten notebook nebo jak to uděláme?“ Najednou se začal vykrucovat, že vlastně notebook chtěl dát do zastavárny, mobil, že potřebuje… Když si to zpětně probírám, varovná kontrolka mi měla začít blikat o mnoho dříve, indicií tam bylo dost. Strážný anděl mě už asi ale nakopnul, takže jsem se vzpamatovala, peněženku opět zastrčila a omluvně pravila, ať se nezlobí, že v tom případě mu nepomůžu. Přeci nebudu dávat peníze někomu na ulici jen tak. Řekl, že to nevadí, že mi stejně děkuje za ochotu.Domů jsem přišla s pocitem viny, že jsem nebožákovi nepomohla, že ty dvě stovky vlastně nic nejsou… a vcelku pěkně jsem se tím užírala po zbytek večera a na mysl mi to přišlo ještě několik dnů. Svědomí neulevil ani fakt, že jsem na milého Karla narazila po několika dnech na stejném místě (Francouzská, P 2 Vinohrady) znovu. To už se ke mně nehlásil a já jsem neměla na to, abych se ho šla zeptat, jak to dopadlo.

Jaké bylo ale překvapení, když jsem zjistila, že kamarádka mého přítele na Karla z Čelákovic, který potřebuje dvě stovky na inzulín, narazila také. Tentokrát někde u hlavního nádraží a na rozdíl ode mne mu onu částku zapůjčila. Na vrácení dosud čeká.

Nedělám si proto iluze, že byla jediná. Na takovou náhodu vážně nevěřím.

Kdyby se Vám tedy poštěstilo to samé, aspoň už víte, že ne každý „muž v nesnázích“ v nich opravdu je.

Závěrem ještě popis Karla z Čelákovic – muž kolem 30, spíš o něco míň. Menší, odhaduji tak 170 cm, podsadité postavy. Celkově působil jako slušný kluk, co na módu moc nedbá. Oválný obličej, na hlavě měl pletenou hučku, modrošedou bundu, plandavé rifle, na zádech batoh. A hlavně úhledně napsaný papírek s informacemi od lékaře, včetně cifer za inzulín.

PS: Ne příliš optimisticky vyhlížející rozhovor na městské polici jsem už absolvovala. Proto zkouším další způsob, jak informaci o Karlovi rozšířit mezi lid.

Naja


 

Jmenuji se Karel a potřebuji inzulín… aneb jak může dobrák naletět

Napsal: Pavel Cody Ungr | Kategorie: Jaxi Taxi
27. března 2011 000 13:32

Rád bych informoval o jednom případu, o jednom člověku a o jednom parazitizmu, který je třeba zničit. Poslechněte si sami podivný příběh:

Pokračujte ve čtení článku “Jmenuji se Karel a potřebuji inzulín… aneb jak může dobrák naletět” »


 

Veselého magie se prodává na Aukru jako Stará kniha magie a rituálů, nalezena na půdě za 1 825 Kč!

Napsal: Pavel Cody Ungr | Kategorie: Informace, Knihy, Magie
13. prosince 2009 000 15:04

Před nějakou dobu mě na Facebooku zaujal odkaz Jaroslava Sedláka na tuto aukci na Aukru, povšimněte si efektního pokapání voskem. Ano přátelé, jedná se o knihu Josefa Veselého Magie, které vydalo nakladatelství Vodnář (letos došlo  k již 3. reprintu, takže je běžně na pultech obchodů), která se běžně prodává za 500 Kč a například u Kosmase ji můžete mít za 450 Kč.

Pokračujte ve čtení článku “Veselého magie se prodává na Aukru jako Stará kniha magie a rituálů, nalezena na půdě za 1 825 Kč!” »


Copyright © 2018 Bloxxter – osobní blog Pavla Ungra o světě. All Rights Reserved.
Theme by sheVcza. Google