Bílá, modrá a červená. Nezaměnitelné barvy a tvar české vlajky mne na sebe upozornily za oknem jednoho bytu. Uznale jsem pokýval hlavou. Vlastenec. Jeden z mála co je hrdý na svou zem. Pak jsme viděl českou vlajku vlát na autě. A na druhém a na třetím. Aha! Houby vlastenec. To bude ten fotbal.

Smutný příběh o současném českém národu a mentalitě. Jediní hrdinové, které uznáváme a adorujeme je banda zpocených mužných chlapců, kteří umí donekonečna kombinovat fráze „Tak určitě“, „Každý zápas začíná nula nula.“, „Museli jsme jít tomu štěstíčku naproti“ a tak dále. Vlastně by to ani říkat nemuseli. Jednoduchý algoritmus by to zvládl za ně.

Když ale zemře vynikající herečka nebo když český film získá ocenění na evropském festivalu filmů to už není dostatečně zajímavé. Jsme instantní lidé, žijící v instantní době požívající instantní krmi. McDonaldizace nás dostihla. Nechme tedy zemřít další opravdové hrdiny a osobnosti bez povšimnutí a počkejme si na další fotbalový zápas a mávejme českou vlakou, která se za sebe stydí.