A ještě něco – Cthulhu na přijímacím pohovoru

Napsal: Pavel Cody Ungr | Kategorie: Informace, Knihy
26. března 2010 000 19:18

Právě čtu šestí díl Stopařova průvodce po Galaxii od Eoin Colfea (vydalo Argo 2010) a krom toho, že je to fascinující kniha, která si v ničem nezadá s mistrovským uměním již zesnulého Douglase Addamse, tak jsme v ní našel obzvláště povedenou část, v které Cthulhu se účastní přijímacího pohovoru na nového boha planety. Jak to dopadlo si přečtěte níže. A mimo jiné, celou knihu opravdu doporučuji! Pokud by mi ji někdo dal přečíst a neřekl mi, že to Douglas Addams nenapsal, tak to nepoznám. Mistrovská práce spisovatele i překladatele.

Město Cong, Innisfree, Nano

V zasedací místnosti seděl v nepohodlném křesle veliký antropoid, groteskní šupinatý trup nasoukaný do těsného malého sedadla. Z brady mu kanula chapadla jako slimáci na útěku a v hlubinách kašovitého obličeje žhnuly tvrdé černé oči.

Hillman Hunter listoval v životopise dotyčného stvoření.

„Takže vy jste pan Cthulhu, říkám to dobře?“

„Hmmmm,“ přisvědčila bytost.

„Fajn,“ kvitoval Hillman. „Trochu špatně se to vyslovuje, ale u božstva se mi to líbí.“ Spiklenecky mrkl. „Ale nebyl by to hloubkový pohovor, kdybychom se o vás nedozvěděli nějaká fakta, že, pane Cthulhu?“

Cthulhu pokrčil rameny a zastesklo se mu po dnech bohaprázdné genocidy.

„No tak to rozjedeme,“ pokračoval vesele Hillman. „Anebo jak říkáme tady na Nanu, šup s lívancem na lopatu, což je připomínka uklízení kravinců ze silnice, když tudy prohnali stádo. Tak jsem začínal, pane Cthulhu, prodával jsem sušené kravské koláče, aby lidé měli co přiložit na oheň. A podívejte se na mě teď, přisámbůh, řídím planetu.“

Hillman se najednou zasmál a znělo to, jako když naskočí zrezivělá mašina.

„Omlouvám se, pane Cthulhu. Doma ve staré vlasti jsem kouřil jako fabrika a zatím jsem neměl čas porozhlédnout se po nových plicích. Jsem hrozně utahaný z toho, jak musím velet téhle bandě podělaných somárů.“ Přejel prsty po uchazečově životopise. „Tak se podíváme, co tu máme. Jakýpak je váš kalibr jakožto božstva? Á… tady vidím, že zhruba před stoletím se na vás díky Lovecraftovi dost myslelo. Ale od té doby nic moc?“

Cthulhu promluvil hlasem z masa a kovu. „Víte, jak to chodí. Věda a tyhle věci. Kazí to bohu kšefty.“ Jak mluvil, kapal mu z chapadel průhledný rosol. „Chvíli jsem se potloukal po Malé Asii a snažil jsem se z nich dostat kapku strachu. Jenže lidi mají dneska penicilín, a dokonce i chudina má co číst. Na co by jim byl bůh?“

Hillman celou dobu přikyvoval. „Máte naprostou pravdu, pane. Naprostou pravdu. Lidi si myslí, že jsou pro bohy moc dobří. Moc chytří. Ale tady na Nanu ne. Jsme poslední výspa Země a nepřivodíme si zkázu tím, že bychom vyštvali svého ochránce.“ Když Hillman ukončil svou krátkou řeč, žhnuly jeho ducaté tváře hrdou červení. „Další otázka. Náš poslední bůh k věci přistupoval tak trochu jako s heslem méně je více. Poslal dolů svého syna, ale sám se moc neukazoval. Podle mě, a tím nechci toho chlapa znevažovat, to byla chyba. Upřímně věřím, že kdybychom ho mohli požádat teď, že by se do toho pustil osobně. Vás se teď ptám, pane Cthulhu, hodláte být bohem činu anebo spíš někdo jako nepřítomný domácí?“¨

Na tohle byl Cthulhu připravený, zrovna předešlého večera si s Hasturem Nevýslovným právě na tuhle otázku nacvičoval odpověď.

„Bohem činu, to v každém případě,“ pravil a naklonil se kupředu, aby navázal přímý oční kontakt, jak mu Hastur radil. „Časy slepé víry jsou pryč. Lidi musí vědět, kdo jim pustoší úrodu a požaduje obětování panen. Teď odvrátím zrak, ale jen proto, že delší oční kontakt by vás přivedl k šílenství.“

Hillman zavrtěl hlavou, aby setřásl náhlou strnulost. „Dobře. Dobře. Vy tedy máte pohled, pane Cthulhu. Je šikovné mit v arzenálu takovou zbraň.“

Cthuhlu přijal kompliment mávnutím jednoho nesmírného chapadla.

„Tak půjdeme dál, ano? Jak se stavíte k diskusi o Babylonské rybce? Důkaz popírá víru a tak dále.“

„Mí poddaní budou mít víru i důkaz,“ zachraptěl pobouřeně Cthulhu. „Pojmu je v otroctví a slabé zašlapu do země.“

„Vidím, že jsem udeřil na citlivou strunu,“ zahihňal se Hillman. „Opět musím kvitovat, že si vedete dobře – snad jen s tím otroctvím a zašlapáváním byste mohl trochu ubrat. Slabých lidí tu máme pravda dost, ale štědře podporují církev – každou, ke které se nakonec přikloníme. Peníze stavějí chrámy – anebo, jak říkala moje Nána, drobet na drobet a máš hafo.“

„Hafo?“ zeptal se zmateně Cthulhu, a že zmást Prastarého není nic lehkého.

Hillman se poškrábal na bradě. „Nikdy jsem netušil, co to je hafo, ani co je drobet, když už jsme u toho. Ale potřebujete hodně od jednoho, abyste dostal to druhé, jestli mi rozumíte.“

„Hmmm,“ odpověděl Cthulhu.

„Nu. Teď jednu standardní. Jestliže bude vaše žádost přijata, kde vidíte sám sebe za pět let?“

Cthulhu se rozzářil. Díky, Hasture, odvysílal do vesmíru.

„Za pět let tuhle planetu vyhladím, pojím její omladinu a z vašich lebek navrším pyramidu ke své poctě.“ Spokojeně se opřel. Stručná a sdělná, přímo čítanková odpověď.

Z Hillmanových úst vyhrklo překotné prskavé zakašlání. „Pyramidu lebek! Ale no tak, pane Cthulhu. Skutečně? To podle vás současní bohové dělají? Žijeme v mezihvězdné době. Cestování vesmírem, cestování časem. Tady na Nanu potřebujeme boha, jakému já rád říkám starozákonní. Přísného, jistě. Mstivého, to by bylo úžasné. Ale takového, který se neštítí pojídat omladinu? Tyhle doby jsou ty tam.“

„To je vidět, co víte,“ zamumlal Cthulhu a překřížil nohy.

Hillman poklepal na životopis. „Tady jsem si něco zvýraznil. V kolonce Současný stav se píše: mrtvý, ale snící. Mohl byste mi to osvětlit? Vy jste mrtvý, pane?“

„Dalo by se říct, že jsem mrtvý,“ připustil polotekutý antropoid.

„Nevypadáte jako mrtvý.“

„Ach tak; tahle maličká forma, to nejsem já.“ Cthulhu šťouchal do svého těla, jako by si nebyl jistý, jak pracuje. „Tohle je můj sen o mně materializovaný strašlivými temnými silami. Nosím tuhle podobu, dokud moje skutečné já nebude opět povoláno do služby. Mé skutečné já je o dost větší.“

„Promiňte, že se na tom tak točím, ale jste tedy mrtvý?“

„Momentálně. Ano. Musím říct, že ano.“

„Ale bohové neumírají. V tom je přece celý ten vtip.“

Cthulhu si přál, aby tu s ním byl Hastur. Hastur se vždycky rychle vzpamatoval.

„Tak… to je pravda. Ovšem já asi, technicky – a zdůrazňuji to technicky – nejsem přímo bůh. Jsem Prastarý. Polobůh, dalo by se říct.“

Hillman zaklapl složku. „Ach tak,“ řekl. „Chápu.“

„Je to víceméně totéž,“ nevzdával se Cthulhu. „Zvládám ty samé věci: zjevování, obtěžkávání, stačí říct. Mám členskou kartu do Ásgardu i na Olymp. Zlatou.“

„To je všecko pěkné, ale…“

„Nenamáhejte se,“ zarazil ho Cthulhu znechuceně. Na stolní desku cákal rosol. „Všichni jste stejní. Obyčejný člověk u vás nemá šanci.“

„Tak to není, pane. Nemám nic proti takovým, jako jste vy, ale inzerát jasně říkal bůh třídy A. Vy toho určitě spoustu zvládnete, ale my hledáme někoho podstatnějšího. Běžce na dlouhou trať. Rozhodně ne někoho, kdo může zemřít.“

Cthulhu vstal z křesla a zuřil. „Rozbiju ti lebku,“ zahřměl. „Sešlu na tvou zemi mor!“ Ale nepotřebovali ho tu, takže už začal průsvitnět. „Odtrhnu ti hlavu od těla a vypiju ti…“

A byl pryč. Zůstal po něm jen pach přístavu při odlivu.

Co mi vypije? dumal Hillman Hunter a psal na desky životopisu Cthulhu zvýrazňovačem TOMU SE NEOZÝVAT.

Nejspíš krev. Leda by myslel mozkomíšní tekutinu.

Opřel se v křesle a zapnul zádového maséra. Hillman byl chlap s pozitivním přístupem, na všem ochotně hledal lepší stránky, ale to shánění boha ho začínalo deprimovat. Ani jeden ze zpovídaných nevyhovoval jeho představám. Excello, robotí bůh. Vladirski, pán upírů. Hekaté byla docela šikovná, ale byla to ženská. Bohyně na Nano? Leda prd.

A jako by nestačilo shánění boha, musel pořád řešit potyčky s tou druhou kolonií. Zabíjet lidi kvůli sýru, slyšeli jste někdy něco směšnějšího? Kousek čedaru s čerstvým chlebem je fajn, ale hned kvůli němu umírat? A navíc ty potíže s personálem, který opouštěl město v celých zástupech. Byly dny, kdy by Hillman Hunter nejradši zůstal v posteli.

„Potřebuješ jenom pořádný hrnek čaje a trochu sušenek!“ pronesl Hillman pištivým hlasem své babičky, který často používal, když se chtěl motivovat. „Pak zas budeš pašák.“

Pouhá představa čaje mu zvedla náladu. Co by byl Ir bez čaje?

„Zvedni zadek, Hilíku,“ řekl Nániným hlasem. „Ti lidi tě potřebujou.“

To byla pravda. Kolonisté ho potřebovali, zvlášť když byl unesen Jean Claude. Nano potřebovalo pravého živoucího boha, který by do místních obyvatel vtloukl bleskem nějakou disciplínu. Ale jak nalákat boha třídy A do nijak módního okraje západního spirálního ramene temné mlhoviny Soulinasiu a Rahmu? Bude to chtít pořádný balíček benefitů, to je jisté.

Hillman si pro všechny případy poznamenal subéterový kontakt na Cthulhu.

Původně rodák z krkonošské Jilemnice, nyní už pár let SEO konzultant a pasivní člen a udržovatel Mezinárodní pohanské federace v Praze. Sleduji co se kolem mne děje a snažím se zlepšovat sám sebe i okolní svět. Miluju hudbu, tanec a knížky. Rád cestuju a poznávám nové lidi a nové výzvy.Jsem pohan a magik poměrně postmoderního ražení. Nenechám se tím zmást. Řikají mi Cody. Jsem Pavel Ungr.


2 komentáře

Skoll
Bře 28, 2010 at 17:24

To vypadá doře.


 
Sandro
Dub 5, 2010 at 00:54

Paráda 😀 To se mi líbí 😀


 

Napsat komentář

Copyright © 2018 Bloxxter – osobní blog Pavla Ungra o světě. All Rights Reserved.
Theme by sheVcza. Google

%d blogerům se to líbí: