Zesnul Pan Prezident

Napsal: Pavel Cody Ungr | Kategorie: Nezařazené
27. prosince 2011 000 09:21

To asi není třeba nikterak zvlášť komentovat. Tedy komentářů bylo už tolik, že cokoliv co bych řekl, by bylo opakováním už řečeného. Můj osobní postoj k němu byl veskrze pozitivní. V roce 1989 mi bylo 13 a všechny další věci jsem vnímal tedy už dost silně a myslím, že jsme jim na úrovni svého věku rozuměl.

Václav Havel byl pro mne vždy osobností inspirující, se kterou jsem výjimečně, ale přesto občas nesouhlasil. Myslím, že to byl jeden z prezidentů na které se nazpomíná a zapomenout by se němělo. A možná právě proto, že měl i chyby o kterých se vědělo. Byl prostě lidský ve všech aspektech toho slova. Srovnání s ním snese například Karel Kryl. Možná proto o něm média stále mluví jako o prezidentovi a ne jako bývalém prezidentovi. K velkému vzteku prezidenta současného.

Když jsem včera četl @adentův článek, v některých věcech jsme s ním souhlasil (s většinou), ale s jedním pohledem na věc opravdu nemohu. A protože má Martin velký talent dolovat z lidí články, asi praxe ze Zdrojáku:-), tak jsem bláhově zmínil, že bych to zmínil na blogu. A proto  poté, co jsme ozdobili stromeček a v kuchyní se vaří sváteční oběd, místo sledování pohádek  co jsem nechal článek řádně uležet, píšu tento text. Martin Malý napsal:

Víte, chápu pláč a dojetí lidí, kteří s Havlem pracovali, žili, kteří se s ním znali, i ty, pro které byl opravdu vzorem. Ale kolik vás bude? … Nevěřím lidu jeho dojetí. A co hůř – nevěří ho ani ti lidé sami sobě. Přesvědčují sami sebe, že jsou dojatí, protože to je správné, a ve svém přesvědčení se posilují hlasitým poukazováním na ty, co svoje dojetí neventilují stejně teatrálně jako oni.

Rád bych zde polemizoval s myšlenkou Martina Malého, že lidé, kteří nebyli blízcí zesnulého nemohou být upřímně dojati. Myslím, že mohli být, sám mohu být dobrým příkladem.

Pokud nám odejde někdo blízký je to dojetí jiné. Je silnější, je osobnější. Ale když odejde někdo, koho jsme neznali osobně, bude to dojetí, nastane-li, méně opravdové?

Existují osobnosti, jejichž úmrtí se mne nedotýká skoro vůbec. Třeba tragická smrt českých hokejistů. Sport nesleduju, neměl jsem k nim žádný, ani nijak přeneseným způsobem vyjadřovaný vztah. Smrt patří do života. Je jeho součástí.

Na druhou stranu osobnosti, ke kterým jsem měl nějaký silnější, osobnější vztah, tam mne jejich odchod zasáhne. Můžu jmenovat třeba pana Smoljaka, Pavlu Kapitánovou nebo Zuzanu Navarovou. To byly osobnosti, kdy jsem jejich odchod uctil nějakým pietním  aktem, nějakým rituálem. A proto myslím, že pokud jakýkoliv člověk cítí, že odchod nějaké osobnosti, byť k ní nemá osobní vztah a neznají se osobně, si zaslouží jeho osobního aktu úcty – pak má plné právo aby ho učinil.

A osobně mi nepřijde patřičné, aby kdokoliv hodnotil tento jejich niterný prožitek a jeho opravdovost. To můžeme udělat jen sami, říct si, kdy předstíráme a kdy ne. A nikdo jiný to nemůže vědět, poznat a neměl by to i hodnotit.

Martin Malý píše, že jim to dojetí nevěří. Co to znamená? Nemusí to znamenat, že nejsou dojati, že se tak neděje. Třeba jen jejich emoční vyjadřování je tak nešikovné, že vypadá nedůvěryhodně. Nebo Martin nemusí být dostatečně empatický a nedokážete to správně identifikovat. A možná někteří opravdu předstírají. Ať je to jakkoliv, nemyslím, že máme právo posuzovat, co se jim děje uvnitř. Protože to prostě nevíme. Neví to ani Martin, ani já a ani kdokoliv jiný. Je to jejich intimní, niterné a ryze soukromé prožívání smutku a jen oni sami se rozhodují jakým způsobem to budou ventilovat ven.Je to jejich svaté právo.

Pěkný nový rok všem a přeji nám více prezdentů jako byl Václav Havel a více pisatelů jako Martin Malý, s kterými se velmi pěkně nesouhlasí.

 

 


1 komentář

Jan P. Hanousek
Pro 28, 2011 at 14:15


 

Napsat komentář

Copyright © 2019 Bloxxter – osobní blog Pavla Ungra o světě. All Rights Reserved.
Theme by sheVcza. Google