Před časem jsem informoval o nové knize Jozefa Kariky Brány Meonu, a protože jsme ji už stačil doslova “zhltnout”, tak přináším snad první recenzi na tuto dlouho očekávanou knihu.

Recenzovat toto dílo není vůbec jednoduchá práce, není to klasická magická knížka a ani kniha o magii. Myslím, že její podtitul Magická legenda o 20. století, ji totiž vystihuje velice dobře.

Pokud ji mohu shrnout, tak je to kniha, která popisuje ty nepříliš dobré okamžiky 20. století z magického pohledu s velkým přihlédnutím ke planetárním korespondencím (Saturn, Mars), k Novému Aeonu zvěstovanému Aiwassem skrze Aleistera Crowleyho v Liber Al vel Legis a v neposlední řadě k mýtickým Necronomiconům (jak k Simonovu, tak k Lovecraftovu).

Je to kniha, která hledá analogie mezi subjektivním magickým a objektivním historickým. Je to kniha plná klifotických znamení. Je to kniha prorocká (obzvláště v poslední části knihy). Je to novodobý postmoderní grimoár, který nepopisuje démony, jejich formule a pečetě, ale vytváří atmosféru jejich světa reálným a sugestivním popisem démonického, klifotického vlivu v našem světě. Není to kniha pro davy a masy, ale já osobně ji shledávám zajímavou, přínosnou a velice dobrou.

Nejprve nás autor uvede do tématu popisem příchodu Marta skrze počátek století a první světovou válku a popisy martických hrůz graduje přechodem do asijských konfliktů, kdy nás geniálně emotivním způsobem uvádí doprostřed klifotických hrůz v Nankingu. Tuto část osobně považuji z celé knihy za nejlepší. Chvílemi se při čtení pozastavujete nad potřebou autora tak detailně popisovat některé věci, ale když překročíte hranici udanou Vám společností a ponoříte se do hlubin asijského R’lyehu, tak právě shledáte tuto knihu grimoárovou a pocítíte dotek magického.

Autor dále prochází všemi totalitními a diktátorskými režimy, ať už je to Leninsko-Stalinistické Rusko (zde mne zaujalo např. srovnání podoby Lenina s Čingischánem s jasnými démonickými rysy) či fašistická Itálie či Německo.

Jak se autor detailně věnuje první polovině 20. století, tak mi přijde poněkud zanedbaná druhá polovina 20. století, která prostě je ve stínu první poloviny knihy a je opravdu strhující. Doufal jsem v bližší zaměření na konflikty Korejské či konflikty ve Vietnamu nebo v Afghánistánu.

Nicméně ryze prorocký konec, kdy autor předpovídá opakování ekonomické krize z počátku století, se nám v současnosti jeví až jako poněkud mrazivý. A to hlavně k tomu, že tato kniha byla dopsána už v roce 2006, kdy většina z nás o současném strašáku ekonomické krize neměla ani potuchy.

A i když se mi kniha veskrze líbila, mám i své výhrady, Jozef Karika pěkně pracuje s archetypy Necronomiconu, ale občas se nechává unést zavádějícími informaci populárních fiktivních autorů. Jedním z nich je pojem Kutulu, se kterým pracuje ve formě fonetické podobě Lovecraftovského Cthulhu a údajně sumerského Cutha-Lu [Kutulu], který by se prý mohlo překládat jako ze starosumerského  Člověk z Kutu neboli Člověk z podsvětí. Což se spojuje se sumerským městem Cutha, které mělo být metropolí podsvětí a spojením slov Cutha (metropole podsvětí) a Lu (člověk) mělo vzniknout Cuthalu tedy Kutulu. Ovšem to je celé sice Simonova invence, ale naprosto zcestná a chybná a je to jedna z dalších fikcí a mystifikací. Jak se můžeme dozvědět v Sumerian Grammar od Dietze Edzarda, z roku 2003, tak zde platilo, že pokud chtěl někdo říct “Člověk z Kutu”, tak rozhodně neřekl Kutu+Lu, ale Lu+Kutu. Tedy ne Cutha-Lu, ale Lu-Cutha tedy foneticky LuKutu. Zdroj viz níže. K této problematice se vyjádřil také jeden odborník na Sumer takto: “Nemluvě už o tom, že by tam byla ještě nějaká pádová koncovka a že to údajné „Cutha“ je v sumerštině gu₂-du₈.”

Osobně vidím přínos Necronomiconu ani ne tolik v jeho mystifikační části, jako spíše v práci s archetypy samotnými, které mohou být označovány pojmy Kutulu či Cthulhu, ale směrovat tyto pojmy mylně ke starému Sumeru považuji za nevhodné.

Pokud to tedy mohu shrnout, tak tuto knihu bych rozhodně čtenářům doporučil, navzdory právě níže zmíněným nepřesnostem, které, jak praví Cimrman, odborníka dráždí, ale laika nechají v poklidu. Osobně ji chápu jako zčásti knihu historickou, zčásti magickou, zčásti uměleckou a zčásti jako již jmenovaný postmoderní grimoár. Nu, pojďte si uloupnout další skořápku klifotu…

Zdroje: http://danharms.wordpress.com/2006/07/07/dead-names-dead-dog-sumerian-shenanigans/

Další recenze: http://kojot.name/783727-brany-meonu-recenze.php

Štítky: aleister crowley, brány meonu, Chaos magie, crowley, Jozef Karika, karika, Magie, magie chaosu, necronomicon, nový aeon, thelema