Před cca rokem a půl jsem se rozhodl sepsat recenzi na Zahradovu knihu. Ke mě se připojili někteří další, nicméně bohužel jsme v té době neměl čas a ani blog moc nefungoval. Teď naštěstí se situace zlepšila, takže nabízím čtenářům náhled několika lidí včetně mě na jedinou česky psanou knihu o Wicce. Tyto recenze budou na pokračování a jako poslední bude recenze moje. Jako první měla být Strážcova recenze, ale on se rozhodl text přepracovat. Proto nabízím variantu Corneliovu.

První zasvěcení je čtivá kniha, která se dá přelouskat během jednoho odpoledne. Je psána neformálněji než jsem očekával, což je jen k dobru. Promítají se do ni autorovy myšlenky a názory. Příběh proplétají vzpomínky na první pokusy „být“ Wiccan, tolik podobné mnoha dalším vzpomínkám jiných „průzkumníků“ světa magie. Příběh samotný poskytuje mnoho užitečných vodítek použitelných v praxi. Forma vázání příběhu je také kouzelná a poutavá.

Čtenáře zajisté rozzuří pasáže, kde se autor omlouvá, že nemůže zveřejnit více. Jsou napsány jak pěst na oko. To náhlé postavení před fakt, že více se nedozvíme, zvláště když děj začal být více zajímavý, znechutí. Což to nešlo zaobalit? Zjemnit? Sice se tato chvíle vyskytuje se svou brutální silou jen jednou, a když docházíme k druhému místu, kde se víc nedozvíme, je použita metoda zmatení nepřítele. Velký trojúhelník obrácený vrcholem dolů a přeskočení kamsi dál v příběhu opravdu zmate. V Thovtově knize je něco obdobného, dvě strany s velkým symbolem otazníku a vykřičníku. Že by se Autor snažil něco sdělit? 🙂

Celá kniha má nejpřínosnější informace v tom, co nebylo napsáno.

Na druhou stranu ukáže kniha pohled na Wiccu, zbavenou dojmů jež zde zanechal Velká modrá učebnice Magie od Raymonda Bucklanda. Samozasvěcení neshazuje, jasně ukazuje, že práce v Covenu má zvláštní sílu, náboj a větší efektivnosti učení. Také nacházím přínos v dodatcích za příběhem. Těm, kteří po Wicce touží, jistě pomůžou v začátcích, i když zkušenějšímu praktikovy asi nic nedají.

Samotná kniha mi způsobila sublimací pro a proti názorů na Wiccu. Musel jsem mnohdy řešit dilema, zda nesouhlasím s názorem Autora a nebo už s paradigmaty Wiccy. Doporučil bych ji všem Těm, kteří jsou nerozhodní, zda se věnovat či nevěnovat Wiccanské praxi. Z mého pohledu je celá rituální magie krokem zpátky.

V dodatcích lze nalézt Pojednání o magii. Myslím, že magickému světu nepřineslo vůbec nic nového, i když zdůraznění, která upozorňují, jak se fyzika pomalu blíží k oblasti neznáma, není nikdy dost. Navíc je podána jen z úhlu pohledu Wiccy či čarodějnictví. Nalezl bych paralelu v psychologii, kde se různé směry nějak snaží vysvětlit lidskou psychiku. Pokaždé ji uchopí jinde a aplikují jinak. Pojednání o magii je jen jedním z uchopení pojmu magii a obávám se, že praktickým jen do jisté míry.

Jelikož jsem přesto jako správný rýpalský kritik musel nalézt slabá místa, našel jsem:

Zahrada zmiňuje Victora Sancheze jako žáka Carlose Castanedy. Toto označení je značně zavádějící neb Victor Sanchez není jeho přímý žák, ale další antropolog, který provedl bádání v indiánských kmenech na základě ovlivnění Castanedovkami. Patří mezi hodnotné autory, kteří se danou tématikou zabývají, stejně jako Gato či Norbert Classen, ale nepatří do linie, z níž pochází Don Carlos. Je něco na způsob samozasvěceného Wiccana:)

Další má námitka se týká použití pojmu čarodějnictví ve vztahu k výše jmenovaným. V Castanedovkách se vyskytuje pojmenování čarodějství. Pojem čarodějnictví by zase mohl být scestný neb v našich krajích je spojován s jinými věcmi, než jakými se čarodějství zabývá. Prosil bych trochu ohledu k „mému“ směru :)))

Další bod, kde jsem našel nedostatečnou argumentaci, byl tam, kde se Zahrada zmiňuje o svém překvapení z čarodějnické historie. S údivem přemýšlí, zda historie nebyla přepsána křesťanskou církví, stejně jako později po II. Světové pod vlivem jedné ideologie. Ale jakoby ho nenapadla otázka, zda samotná Wicca si nepřipodobnila historii. Historie je proměnlivá v lidských slovech. Nechal bych ji odplynout a všímal si chvil, jež mohu ovlivnit teď.

Poslední chvíle, kdy bych dokázal polemizovat, se týká pojmů Neopohanství a kontinuity Wiccy. To si však nechám na jindy.

Celkově však kniha zanechala dobrý dojem a jistě nešlo o chybný počin, neb na jejích stránkách naleznou mnozí zjištění, co Wicca je, ideje Wiccana, a že jejich cesta začíná obdobně. Nejisté krůčky, první pokusy a nakonec navázání na mýtus…