05.06.07
Recenze: Wicca - první zasvěcení - část II.
Jak jsem naznačil v předchozím spotu tohoto pidiseriálu, dnes budeme pokračovat další recenzí na Zahradovu knihu. Další kdo se tohoto úkolu ujmul byl Lusor.
Ať si kdo chce, co chce říká, tak první kniha o Wicce od českého autora je věc značně výjimečná. Není to sice něco jako první kniha o Wicce vůbec nebo první kniha v češtině, ale také to je podstatný mezník.
Na této knize je výrazný hlavně způsob jakým byla napsána – jedná se o příběh, který je prokládán naučnými vsuvkami. Příběh má hlavně tu výhodu, že to není vymyšlené povídání a navíc je i napsán tak, že se dobře čte. Mám pocit, že právě díky takovému příběhu, který ukazuje „Wiccu v praxi“ se čtenář doví víc než by se dověděl z čistě teoretického textu. Díky tomuto příběhu je alespoň vidět, že to neustále mluvení o bozích apod. není jen pomocný nástroj k vlastní magii, ale že zde opravdu o něco jde.
Naučné pasáže, které obsahuje úvod a jsou pak později vkládány do příběhu nejsou nijak zvlášť objevné, obsahují tak ty standardní základní informace (tedy netuším proč je v nich občas zmíněna i korespondence s kabalistickými či západními magickými systémy; mimo to, že jsou značně diskutabilní, tak ani čtenář je nemůže využít – pokud ví o, co jde, tak už je zná). Jejich problém tkví trochu v tom, že může být později obtížné je vyhledat.
Na knize lze nalézt i drobné vady – jsou zde faktické chyby (jeden příklad: na str. 14, kde je řečeno, že křesťané odpírají ženám vstup do kněžstva, což ale není pravda – to je záležitostí snad už jen katolické církve) a autor občas až příliš „psychologizuje“, což by mohlo vzbudit dojem, že Wicca je spíš systém udržování psychického zdraví než náboženství. Ale toto jsou spíše okrajové záležitosti a s hlavní náplní textu nemají moc dočinění.
Po „analytické fáze“ následuje „fáze syntetická“. Kniha jako celek se mi líbila velmi. Poskytuje všechny důležité základní informace, které by měl mít někdo, kdo by se chtěl k tomuto náboženství připojit či by se o něj prostě zajímal (dobře upozorňuje též na to, že „v knihách není vše“). V poslední části navíc předkládá několik tipů pro vlastní praxi a výběr těchto metod je úplně vynikající – není tady totiž žádný explicitně magický rituál, který by jistě velice lákal fanoušky a fanynky Harryho Pottera a seriálu Čarodějky a konečně by jim umožnil sesílat kouzla jako jejich hrdinové. Kniha je tím pádem o něco víc „debil-proof“.
Shrnutí: Kniha má své drobné nedostatky, ale vzhledem k tomu, že její účel je spíše obecnější pojednání, tak představuje velice dobrou výchozí knihu pro všechny zájemce o Wiccu. Pokud jí navíc porovnám s tím, co je k dispozici ohledně Wiccy na českém trhu, tak se řadí k nejlepším (ne-li zcela na první místo).