Prezentace

Nedá mi to a pár komentářů dodám i ke kvalitě prezentace. Opět jsme se dozvěděli, že autorka vlastně nemá čas, tak spěcháme. Sakra, proč, když nemá čas, tyhle videa vlastně dělá? Stejně jako použití fráze “souvstažnost k…” byla nesmyslná. Ano, korespondence mají vztah, ale rozhodně ne souvstažnost. Stejně jako kniha nebude nejspíš živelná, ale živlová. A to už nehovořím o tom, že knihy podléhaly směru Wicca. Patrně si je Wicca zotročila, a proto podlehly.

Pak tam mám ještě jeden WTF moment – o knize Silver Ravenwolf autorka tvrdí, že je tam vše. Vše kromě kabbalistického stromu života. Já nevím, knihu jsme nečetl – ale, co vím, tak wiccani naopak kabbalu hodně využívají. Nemělo tam být místo kromě slovo včetně?

Zkrátka, je vidět, že tenhle přístup je poněkud nedospělý a je zde stále co napravovat. Předně nepoužívat slova a fráze jejichž význam neznám. V hospodě se to snese, ale ve veřejném videu na YouTube už méně.

Obsah videa

Zde vlastně nevím, co napsat. Mně se ten nápad pořád moc líbí. Bohužel je to ale takové pejskokočičkovské. Nápad dobrý, zpracování pokulhává a obsah jednou super a podruhé si říkám jenom ach jo.

K čemu jsou lidem, zvláště začátečníkům, knihy, kde je návod na kouzlo na neviditelnost (WTF?!) nebo na vytvoření dvojníka, když jim chybí základní informace o tom, co je to čarodějnictví, k čemu slouží a co je jeho obsahem a jak je ho třeba chápat? Stejně se musím ptát, jak může autorka videa s čistým srdcem doporučit knihu, o jejíž autorce tvrdí, že nejspíš něco neví nebo to špatně pochopila.

Shrnutí

Musím říct, že autorka probrala za 8 minut videa spoustu knížek a já bych je tak nevybral. Myslím, že tam chyběly zásadní knihy, které bych doporučil já. Ať už to je český překlad Farrarových nebo Bucklandova Velká modrá či nějaké základy magické praxe (Karika) a filosofie, které je třeba k praktickému užívání toho, co autorka doporučovala. Většina té literatury podle mne klouzala hodně po povrchu a nevysvětlovalo co a proč a část doporučované literatury bych zařadil do kategorie New Age a Fluffy Bunny, proti kterému před léty Noira bojovala. Nicméně byly tam i dvě knihy které mne zaujaly, jednu mám doma a doporučuji taktéž a jsou Magické rostliny. Druhou jsem nečetl, jen mne zaujala – Lexikon symbolů. Takže výběr knih hodnotím jako úspěšný tak z 30%. Které knihy byste doporučili vy? Podělte se v komentářích.

Struktura videa

Celkem příjemná je struktura videa, přijde mi, že C. ví, co chce sdělit a příliš tematicky neuhýbá a hovoří v celkem jasné obsahové linii. Nevím, jak to může působit na nováčky, ale na mne to působilo příjemně.

Kvalita zpracování

Netuším, jestli se to v dalších dílech zlepší, ale nahrávka byla plná šumu, a patrně nevhodný mikrofon zdůrazňoval sykavky v celém projevu.

Prezentace

C. se celou dobu dívala do kamery, místy se i usmála, to opět hodnotím kladně. Ovšem mám i připomínku. Rozhodně bych se pro příště vyhnul jakémukoliv drbání se na nose a jiným gestům, která do podobného videa nepatří. Stejně tak gesto vypnutí video nahrávky by mělo být z finálního videa odstraněno.

Našel jsem tam i větu, které se přiznám vůbec nerozumím, nedává mi žádný logický smysl a dokonce bych řekl, že se popírá:

…může z toho samozřejmě vzniknout skvělej systém, který bude fungovat tomu člověku, kterej si ho sestavil, ale protože ten systém vzniknout nemůže, tak jsem se rozhodla a mým cílem je, dodat pár informací, ukázat kudy jdu já …

Obsah videa

Jak už jsme zmiňoval v části o struktuře, obsahově se mi toto video líbilo. Jediné dvě obsahové výtky bych měl, že ač mluvila zajímavě o eklektickém čarodějnictví, vůbec v celém videu nevysvětlila, co čarodějnictví je, ačkoliv eklekticismus zjednodušeným způsobem vysvětlila. Stejně tak tam jako výkřiky ze tmy působily zmínky o bozích, které nebyl nijak vysvětleny. “Bohové – co tam dělají, to je čarodějnictví, je tedy čarodějnictví něco s bohy?” Takové otázky si jistě začátečník musí klást a odpovědi nenachází.

Přiznám se, že pousmání ve mně vyvolává představa desetileté C. praktikující čarodějnictví v roce 1998, což je ale asi můj osobní problém. Nějak lidé, kteří se ve veřejné prezentaci holedbají 14 lety praxe, v takto nízkém věku bez valných životních zkušeností na mne prostě nepůsobí dobře.

Stejně tak bych asi jako výhodu toho videa nezmiňoval, že je tu pro líné lidi, to nepřidá pocitu, že se dívám na něco výjimečného. Naopak divákovi sděluji, že je lenoch.

Shrnutí

Nápad se mi líbí, po doladění obsahových, technických a prezentačních nedodělků to může být skvělý projekt, který mnoha lidem pomůže.

Jozef Karika tvrdí¹, že A. O. Spare je jedním z nejvlivnějších představitelů magie 20. století a já s ním nemohu než souhlasit. Osobnost, která založila filosoficko – magický systém tzv. Organické víry, otce moderní magické sigilizace a autora první zdokumentované Abecedy přání nemůžeme prostě jen tak přehlížet.

A. O. Spare byl velmi dobrým malířem a vynikajícím matematikem. Poslední jmenované dokládá i fakt, že ve 14 letech obdržel zlatou medaili za matematickou studii o prostorové geometrii. Psal i aforismy a filosofické úvahy a veškerá jeho tvorba se dá charakterizovat jako nekonformní a velmi kritická k tehdejší společnosti. Jeho myšlenky se shodují s tvorbou pozdějších surrealistů. Jeho tvorba ale nikdy nebyla uznána společností a byla velmi zatracována. Proto se zneuznaný A. O. Spare stahuje do soukromí, praktikuje a tvoří jen sám pro sebe. V tomto setrvává až do konce svého podivného života.

Magický život A. O. Sparea měla již v jeho 7 letech ovlivnit jistá paní Pattersonová, které Kenneth Grant a jeho následovníci přikládali velký význam. Catalessi ve svém článku „Existovala paní Pattersonová?“² zmiňuje, že krom děl samotného Kennetha Granta se se zmínkou o ní setkáváme jen v díle Franka W. Letchforda, který se stal Spareovým přítelem roku 1937. V knize „From Inferno to Zos Vol.III – Michelangelo in Teacup“ Letchford píše:

„Kenneth Grant popsal paní Patersonovou jako postarší koloniální jasnovidku, která zasvětila Austina (Osmana Sparea) do technik Tarotu, Quija desky a dalších způsobů okultní komunikace. Austin skutečně přede mnou tuto ženu jmenoval, avšak v neurčitých spojeních; musela zemřít ještě před Velkou Válkou. Řekl, že její portrét je zachycen v knize „Focus of Life“, a na další kresbě ji lze spatřit, jak se z podoby mladého děvčete transformuje na příšernou čarodějnici.“

Paní Pattersonová měla být ženou, která Sparea zasvětila do tajů okultismu a Kenneth Grant zmiňuje, že o ní údajně Spare měl hovořit takto: „Ačkoliv paní Patersonová měla značně omezenou slovní zásobu, založenou především na kartářském argotu, dokázala s její pomocí definovat abstraktní ideje mnohem jasněji, než se to dařilo Spareovi s celým jeho bohatým slovníkem.“.

Nicméně v současnosti musíme konstatovat, že paní Pattersonová nejspíše vůbec neexistovala a pokud ano, neměla takový význam jaký ji Kenneth Grant připisuje. Téma paní Pattersonové bych rád uzavřel citátem z již jmenovaného článku od Catalessi:

„V den, kdy jsem se obeznámila s teorií, že paní Patersonová možná neexistovala, případně ne tak, jak je předkládáno Kennethem Grantem (o jehož práci jsem už v dřívějších dobách měla své pochybnosti), setkala jsem se v průběhu dne se čtyřmi praktickými chaos-mágy z České Republiky (sebe nepočítajíc), seznámenými do různé míry s knihami Kennetha Granta a Austina Osmana Sparea. Ze zvědavosti jsem je postavila před zpochybnění existence Patersonové a jejich postupné reakce byly vesměs shodné, jež jeden z nich konkretizoval slovy: „Ačkoliv má tento předpoklad jistý efekt překvapení, prakticky vycházejíc ze Spareova díla to vůbec nepřekvapuje. Dokonce to zní mnohem logičtěji, než výklad Spareových kreseb pomocí vúdú.“.“

Existovala paní Pattersonová?, Catalessi

A. O. Spare byl i členem Crowleyho řádu Astrum Argentum. Ceremoniální magie ho ale neoslovila, tak z řádu odchází a nadále praktikuje jen svoji magii, která je založena na 5 základních principech.

• Vůle, přání a víra – vše chápané jako jednota, jejíž symbolem je oko a ruka. Oko jako pasivní, ženský princip a ruka jako aktivní, dynamický, mužský princip.
• Atavistické oživení
• Posednutí a extáze
• Poloha smrti³
• Nová sexualita

Pokud se podaří skloubit rovnoměrně všechny tyto principy dochází k stavu „inbetweenness“, který můžeme asi nejlépe přeložit jako ležící mimo. Spare byl přesvědčen, že veškeré informace jsou uložené v našem nevědomí a že je možné je pomoci speciálních technik oživit (což je zmiňované atavistické oživení) a dále s nimi pracovat. Spare hodně pracoval s indickými, jogínskými technikami, ale sám také vyvinul „staronové“ techniky magické sigilizace, kdy převedeme naši vůli, naše přání do grafické podoby – sigilie.

S těmi také úzce souvisí Spareova Abeceda přání. Jedná se o soustavu symbolů – sigilií, které symbolizují jednotlivé akty vůle, přání a se kterými můžeme díky tomu efektivně pracovat. Pokud bych mohl použít IT terminologii, jedná se o framework, který nám zjednodušuje a zefektivňuje naše magické úkony. Na rozdíl o jiných autorů já osobně jsem přesvědčen, že abeceda přání musí být vždy vytvořena individuálně pro každého člověka zvlášť a je funkční jen pro toho, kdo ji pro sebe vytvořil. Tedy není možné vytvořit Abecedu přání obecně funkční a aplikovatelnou kýmkoliv, kdykoliv a kdekoliv. Což přesně odpovídá procesu subjektivizace, který Spare odstartoval.

Základem Spaerova přístupu ke světu je Já. Sám se ptá: „Čemu jinému máme věřit, než svému já? Já je negací úplnosti jako reality.“ Jinými slovy, jsme tím, čemu věříme. Jinými slovy, zde vidíme základy postmoderního přesunu od objektu k subjektu, čehož později postmoderní magie aktivně využívá.

Spare považuje za překážku jak víru transcendentní, ale v podstatě jakoukoliv víru. Víra a v zásadě každé náboženství (čímž předpokládám cílil hlavě na křesťanské náboženství) totiž podporuje existenci negativních emocí jako je strach, pověrčivost, slabuduchost, egoismus, sobectví. Vyjímkou je jediná pozitivní emoce a tou je sebeláska. Sebeláska je dle Sparea v pořádku, protože představuje přijetí a extázi Já jako celku. Tento celek je sumou všech možností a všech alternativ naší reality – KIA⁴.

Zhoubně také chápe jako ulpívání v dualismu, které sám vykořeňuje vyvinutou technikou neither-neither (ani to – ani to), kdy postupnou negací (není to ani šedivé, ani bílé, ani černé, ani kočka, ani pes) se zbavujeme (a tím se „vynulujeme“) škodlivého (nejen) křesťanského reliktu duality (v kontextu křesťanství hlavně známé jako dobro a zlo: vyzdvihování dobra a odmítání zla = špatně!) a získáváme tak energii k absolutně svobodné vůli.

V extatickém stavu, kdy se zjevuje podvědomí, mysl pozvedne sexuální a emocionální kvality (toto nemá žádný vztah k teorii či praxi etiky/morálky) a naopak utlumí kvality intelektuální. Odvahou věřit, že naše vlastní víry (přesvědčení, iluze) jsou relevantní bez toho, abychom si je museli odůvodnit rušivými ideami z předpojatých a zkažených intelektuálních zdrojů, nakonec vznikne zcela nový atavistický postoj.

Automatic Drawing by Austin O. Spare and Frederick Carter⁵

Spareův přínos je hlavně v tom, že jako první v historii novověké magie dokázal vytvořit alternativní proud (current) oproti tradicionalistickému ulpívání na starověkých a středověkých principech ve stylu tradičního hermetismu, kabbaly a odkazu Aleistera Crowleyho a tím položil základy zcela jiného směru magie překonáním tehdejších modelů. Umožnil tak vznik rozvoj všem moderním proudům, ze kterých magie chaosu je nejprogresivnější a nejdravější.

1Jozef Karika, Základné informácie o chaos mágii, fragment diplomové práce, 2005

2http://chaospace.hyperlinx.cz/index.php?pgid=410, 2005

3Tzv. „blackout“ aneb „pozice smrti“, jak je důvěrněji známa, je technika, kterou Austin Osman Spare používal v pozdních letech svého života pro praktickou magii. Později byla adoptována jednotlivci i skupinami chaoistů po celém světě a její popularitu notně zvedli především aktivity IOT (Illuminates of Thanateros) za několik posledních desetiletí. Standardním postupem (a také jedinou ze široké škály možností jejího využití), jak jej mnozí důvěrně znají, je použití sigilia/glyfu představujícího určitou touhu spolu s udržováním posice, ergo: stojíme na špičkách, ruce spojené nad hlavou, tělo maximálně natažené, hluboké až křečovité dýchání. Posici a stav udržujeme dokud se nedostaví naprosté vyčerpání a nevyhnutelná přechodná ztráta vědomí, sigilium se tak ztratí z vnitřní mysli a závěr operace je dokonán vymítáním (banishing) pomocí smíchu, aby se zabránilo vzkříšení výše řečeného sigilia.

4Kia se často srovnává s čínským Tao, novoplatónskou Jednotou či hebrejským Ajn Sof

5Český překlad pro Zero Catchers DarkNamez z http://banger.com/spare/auto/index.html, 2004

Proto se od příštího týdne můžete těšit na seriál recenzí, kdy se na každé video podívám z mnoha úhlů (prezentační schopnosti, kvalit azapracování, obsahová přesnost, komunikace s diváky na sociálních sítích aj.) a následně ho z těchto úhlů zhodnotím. Za těmito krátkými videi stojí osoba z přezdívkou Coreyemma, kterou možná znáte z mého předchozího článku o plzeňském covenu Simsalabims.

Tolik zloby, sobeckosti, zášti a lidské hlouposti jsem v jiných směrech jako je ten ten „jakože“ duchovní nenašel.

V zásadě jsme se rozhodli chodit jen na filmy plné zdařilých efektů, s dobrým soundtrackem a se zpracováním které vám těch 160 korun za lístek vynahradí. Typickými příklady budiž Avatar, Black Swan, Hanební parchanti nebo Sweeny Todd. V pátek jsme chtěli zkusit utratit nesmyslné poukázky Flexipas, které získávám od zaměstnavatele a zkusili Hunger Games, když už na nich byl i kolega Tomáš, jak jsem zjistil z Foursquare.

Vůbec jsem netušil, že ten film je zpracováním prý strhující trilogie. Komentáře na CSFD nejsou moc dobré a dle popisu jsem čekal alespoň zábavnou Hollywoodskou nenáročnou akční zábavu. No, to jsem se trochu sekl. Už na Facebooku jsem psal, že film hodnotím jako solidní zpracování parafráze římského impéria a gladiátórského tématu ve formě poměrně silného Orwellovského dramatu. Pocit bezútěšnosti se dostaví. Dobrý film na přemýšlení. Možná romantické linky mohlo být méně, ale mě se líbilo. Zejména absence jakéhokoliv erotického prvku a prvoplánové akčnosti. Happyendem to nekončí.

Ano, u filmu najdeme spoustu logických nesmyslů, ale některé věci je třeba vypíchnout. Třeba vynikající role Woody Harrelsono jako vážně divného instruktora, kterému musíte fandit nebo Stanley Tucci jako neuvěřitelně prvoplánový slizký moderátor Hunger Games. Stejně bizarní kostýmy, které mi připomínali hodně atmosféru Burtonovy Alenky v říši divů. Ovšem nejsilnější pocit ve mě vyvolala trpká otázka svobody a (ne)možnosti něco změnit. Ne, vážně to nemá happyend, ale … je to dobrý film.

Další recenzi najdete u Františka Fuky – Hunger Games – 50% a podívejte se na trailer k Hunger Games.

Takže milí čtenáři, připravte se na to, že vás patrně knížka naštve, pokud jste silně věřící nebo silní ateisté až antitesté. Abych lehce kontroverzně dodal – tato kniha se “extrémistům” ani z jednoho tábora líbit nebude. Neříká totiž, že Ježíš je cool.

Neříká ale ani, že náboženství je blbost pro slabochy.

Což je pochopitelně postoj, který dokáže nejednoho naštvat. Namísto toho hledá na náboženství skutečnosti, které jsou na něm dobré a prospěšné pro společnost. A já jsem rád, že konečně někdo vidí, že náboženství, není jen panbíčkářství kropenkových ropuch, ale legitimní cesta životem, která nás může připravovat na nejrůznější nástrahy, které naopak naše současná prý ateistická (čemuž pochopitelně nevěřím) společnost má problémy řešit. Ať už se jedná o přechodové rituály, vztahy s rodinou, navázání kontaktů, sblížení lidí ve společnosti atp. Naopak náboženství, maje za sebou často stovky let zkušeností, si je vědomo, jak je zdravá společnost či komunita důležitá a má připravené mechanismy, přioděné do liturgických kalendářů a náboženských tradic, které tyto problémy řeší.

Alain de Botton se snaží okleštit náboženství od té duchovní složky a nacházet v něm důležitou roli společenskou, kulturní a morální. A je opravdu velmi úspěšný. Odhaluje nám prvky náboženství ve své genialitě a kráse a dovolí nám žasnout nad jednoduchostí a přesto až brilantní komplexností jednotlivých náboženství.

Nemohu se však zbavit dojmu, že Alain de Botton, ač sám nemůže uznat náboženství jako celek, je jím fascinován a hledá argumenty, aby ho mohl legitimně a zcela racionálně milovat. Obdivuje architekturu nebo filosofii, žasne nad tradicemi a uctívá morálku. Přesto však mu jeho jeho omezení dané vzděláním a tlakem společnosti nedovolí uznat náboženství jako celek a nutí ho jej pitvat na kousky a ty respektovat.

Dovolím si nyní malou odbočku, víte, že vlastně nevíme, přesněji akademická obec se není sto shodnout, co to náboženství vlastně je?

Wikipedie: Není známa definice náboženství, na níž by se širší vědecká komunita shodla. Náboženství v moderním smyslu je totiž velmi abstraktní pojem, k němuž se dospěje až na základě srovnávání. Na náboženství je možné nahlížet z různých, i protikladných úhlů pohledu. Odborná literatura poskytuje mnohu různých definic. Skoro lze říci: kolik badatelů, tolik definicí. České slovo náboženství, úzce spojené s pojmem Boha, má také posunutý význam oproti pojmům v jiných jazycích, odvozeným často ze slova religio, které má zřejmě původ ve slovese relegere (= znovu pročítat, promýšlet) a je příbuzné se slovy označujícími ohleduplnost, svědomitost i posvátnost.

Až zase uslyšíte mluvit o náboženství, zeptejte se ho, co tím vlastně myslí? Jestli má na mysli Marxovo Opium lidstva nebo naopak Štampachovo “Náboženství je reálný, životní, osobní vztah člověka k transcendentní zkušenost”.

A díky tomuto oslímu můstku si dovolím vyřknout kritiku k oné knize, která mě pálí na jazyku, potažmo na mezerníku, již od začátku této recenze. Jakkoliv si myslím, že autorova snaha mohla být upřímná a chtěla zachytit to nejlepší pro ateisty z religiozního náboženství, nepovedlo se to tak, jak myslím, že chtěl. Proč? Protože není možné vypitvat něco z celku a očekávat, že bude fungovat samo o sobě. Stejně jako vám nepomůže procesor, hard disk a monitor na stole vedle sebe. Stejně jako sex bez lásky vám nedá ten prožitek, jako milování s vaší životní láskou. Stejně jako vám žádný duchovní prožitek nenahradí první zážitek s LSD na divokém mejdanu.Je to podobné, může to být zajímavé, ale chybí tomu ta základní esence.

Stejně upřímně mohu kritizovat autorovo omezení se na velká zejména na abrahámovská náboženství, díky kterému je celé dílo velmi nevyvážené.

Přesto ale … přesto je to velmi inspirativní kniha, která se čte velmi dobře a nutí k zamyšlení. Nutí vás přehodnocovat a ujasňovat si vaše priority, cíle a pocity. Tedy, pokud nejste extrémista a o svých pohnutkách vážně přemýšlíte. Takže ano, doporučuji rozhodně k přečtení a zamyšlení. A to i vám, atestům, a mírně spirituálně ovlivněným.

Necronomicon podle Murahawy (autor je neznámý)

Předmluva a překlad: Zuzana Antares
Doslov: San
Ilustrace: Jana Šancová

Anotace

Kniha Necronomicon se náhle objevila na počátku 80. let minulého století hned v několika vydáních. Tvrdí o sobě, že je grimoárem staré sumerské magie, čemuž ale odporují archeologické poznatky. Proto se začalo říkat, že jde o smyšlený spis, o mystifikaci, čemuž zase ale neodpovídá vysoká úroveň spisu a účinnost popsaných magických postupů.

Otevřete nyní i vy bájný Necronomicon, začtěte se do sugestivních instrukcí, ohodnoťte jejich kvalitu a vyzkoušejte postupy, staré snad desetitisíce let! Zamyslete se s námi, co může kniha přinést vám i světu!

Vydalo nakladatelství Spiral Energy, Brno 2011
ISBN 978-80-86954-04-2
Vázaná, 16 x 20 cm
Rozsah 290 stran
Náklad 718 výtisků, z toho 52 číslovaných s vloženou grafikou
Cena 418,- Kč (538,- s grafickým listem)

Začneme jedním zásadním matematickým vzorečkem:

[magie chaosu] = [postmoderní filosofie] + [magie]

K výše zmíněnému snad není potřeba dalšího komentáře, protože co je magie jsme si v zásadě vysvětlili (komu můj krátký exkurz nestačí, tomu doporučuji k nastudování Papusovy Základy praktické magie, Keferovu Syntetickou Magii, Veselého Magii a Nakonečného Magii v historii, teorii a praxi).

K vysvětlování podstaty postmoderní filosofie se necítím být dostatečně pověřen, a proto zvídavého čtenáře odkazuji k přečtení patřičné literatury či minimálně encyklopedického shrnutí na Wikipedii. Zmíním pouze jednu zásadní věc. Postmoderní filosofie klade důraz na přesun zájmu člověka od objektu (objektivního) k subjektu (subjektivnímu). A tím se dostáváme k tomu, co je magie chaosu.

Hned zpočátku, aby se nám to zamotalo, magie chaosu v podstatě neexistuje. Nemůžeme říct, že existuje filosofie magie chaosu. Že existují chaos magické techniky, které pomáhají tomu, aby člověk byl lepším chaos magikem. Pokud vám někdo něco takového tvrdí, dá se na to odpovědět jedním velice přesným anglickým slovem, které zcela vystihuje hloubku odpovědi. A tím slovem je: „Bullshit!“

Magie chaosu není systém. Magie chaosu je přístup k magii, k realitě, k životu. Magie chaosu je prázdná, je to kontejner, do kterého vkládáme to, co každý chaos magik považuje za správné a důležité.

Ano, existují jisté přístupy, které považujeme za chaos magické. Chaos magie si velice osvojila a rozvinula techniky sigilizace, ale v zásadě sigilizace není nic, na co by si chaos magie činila právo. Takže ano, sigilizace není chaos magická technika, jen ji chaos magikové rádi a často využívají díky její flexibilitě.

Ray Shervin o magii chaosu říká: „Nevěřím ničemu. Vím, co vím (gnosis) a postuluji teorie, které mohou, ale nemusí, pokud jsou ověřené, vniknout do systému přijaté víry. Nejsou žádní bohové a démoni s výjimkou těch, které jsem sám stvořil. Vytvářím a ničím víru dle užitečnosti.“

Základem magie chaosu je absolutní svoboda a flexibilita a zahození nefunkčních metod bez ověřitelných výsledků. A to je v zásadě to jediné, k čemu magie chaosu každého praktika vede.

Neexistuje žádná nejvyšší autorita, systém nebo pravda. Žádná autorita, systém a ani pravda není lepší než jiná. Jsou jen ty, které nám vyhovují a mají výsledky a ty které nám nevyhovují a výsledky nemají.

Doufám, že se mi předchozími odstavci podařilo poněkud de-konstruovat vaši představu o chaos magii, ale pokročíme ještě dál. Podíváme se na člověka ve světě magie chaosu.

Co je to ta (chaos) magie?

Abychom se dozvěděli, co je to chaos magie, musíme vědět, co je to magie. Ovšem tato otázka je natolik složitá a obsáhlá, že se jí nemohu příliš věnovat a maximálně ji zjednoduším. Na začátek nabídnu několik definic magie, se kterými se sám ztotožňuji:

1. „Magie je věda a umění, jak dosáhnout změny ve shodě s vůlí“ Aleister Crowley
2. „Magie je praktická etika“ – Samuel „Snop“ Zajíček
3. „Magie je způsob, jak využívat přírodních sil a zákonitostí, které někteří lidé nemohou nebo nechtějí vidět“ – frater Paroxysmal

Než pokročíme k samotné magii chaosu, zmíním ještě proč jsou samotné magické definice tak problematické.

První problém je v tom, že okultní komunita už z principu nemůže mít ucelený a obecně akceptovaný pojmový aparát. Což v praxi znamená, že například slovo bůh bude odlišně chápat pohan, hermetik, chaos magik, thelemita, húduista atd. A není možné to příliš sjednotit. Tím se dostáváme do patové situace tím, že v zásadě žádná definice nemůže být majoritní většinou akceptována  a kodifikována. Tedy v komunikaci mezi sebou mají už samotní magikové problém se často domluvit. V případě, že diskuse má být věcná a konstruktivní, je třeba každý pojem jasně specifikovat do úplných detailů. Když malinko odskočím, tak podobný problém má i samotná pohanská komunita, která se nedokáže dohodnout, co pohanství ještě je a co už není.

A všechny tyto problémy vznikají díky neexaktní a subjektivní povaze magie. Což je její obrovská výhoda  pro praxi jedince, ale zároveň i nevýhoda z hlediska obecného uchopování pojmů (obzvláště laickou veřejností) a práce s nimi. A subjektivní povaha magie je přesně to, proč nikdy nemůže být jednoznačně vědecky prokázána. Současné vědecké metody jsou příliš hrubé a nedokonalé a tedy je pro vědce neměřitelná (ne snad proto, že by neměřitelná nebyla, ale současná věda nemá dostatečně rozvinutou technologii a metodologii na měření magie).

Pokračování příště.